Kořeny...

Na ty lidi které jsme milovali nám zůstanou v Duši alespoň ty vzpomínky, které kolikrát dají znovu sílu jít dál, najít smysl života a překonat bolest nebo beznaděj.

Tohle je příběh mého dětství prožitého ve společenství nesmírně krásných Duší, které mě obklopovaly od dětských střevíčků až do doby, než je náš Bůh Stvořitel a Světlo naší Duše -opět povolal k sobě zpět.

Na čelní desce pod Kristem v záhlaví naši staré rodinné hrobky dal pradědeček Jaroslav –Albert vytesat v roce v roce 1908 když pohřbíval svou ženu mou prababičku Mariannu- Aloisii
Tyto prosté slova:

Za hrobem jsou cesty, kde se všichni pak jednou sejdeme...

Od té doby je tam pochováno ve čtyřech řadách 32 lidí, členů naší starobylé rozvětvené rodiny Janečků z Planisek od Frenštátu pod Radnoštěm, kde bývali dlouhá léta sedláky na svém gruntu, než jim po roce 1949 násilnou kolektivizaci bylo vše sebráno komunisty a náš rod rozprášen od rodné půdy do širého světa...

Pradědeček Jaroslav-Albert měl pět synů a čtyři dcery.
Nejstarší Albert převzal statek po otci a ostatní synové se nejdřív vyučili řemeslu, aby se statek udržel celý a byli vyplaceni pradědem z gruntu a založili si vlastní živnost. Druhý sny Josef studoval na faráře a celý život zasvětil řádu sv. Františka- Františkánům, než zemřel na persekuce v komunistických žalářích.
Třetí syn Alois byl zručný zámečník a měl umělecké kovářství za první republiky.
Čtvrtý syn Eduard se vyučil klempířem a pak studoval dál a stal se z něj stavební inženýr. Pátý syn- nejmladší Jaroslav, byl můj dědeček, který byl naprostým benjamínkem celé rodiny a jak sestry tak bratři jej co mohli rozmazlovali a všelijak jinak mu dopřávali. Zejména proto, že brzy nato umřela jejich maminka prababička Lojzička a tak se o malého Jarouška museli postarat všetci. Dědeček dostal jméno po prvním synu který ale ve dvou letech umřel než se narodil poté Albert. Všichni se báli, aby taky neumřel, neb byl docela slaboučký a hlavně hodně citlivý.
Holky Janečkovic byli tuze krásné děvčice, opravdu krev a mléko, měli husté blond vlasy a dlouhé copy a poměnkovýma šibalskýma očima. Byly to vyhlášené krasavice a každý z mládenců si jich předcházel a chtěl se do rodu přiženit. Pradědeček Albert byl veliký urostlý chlap málem 2 metry, rovněž blonďák, tak jako prababička, která byla ale vzrůstem drouboučká a velmi tichá, poměrně křehkého zdraví, neb prožila 11 porodů, z toho 2 děti jí umřeli. Pradědeček po ní byl poměrně malého vzrůstu proti ostatním bratřím i sestrám, kteří fyzionomii podědili zcela po svém urostlém otci.
Co měli ovšem společné, byla velká láska k hudbě a veliké hudební nadání. Všichni bratři muzicírovali, měli dokonce svou vlastní kapelu a hráli na tancovačkách nejdřív na dědině, ale poté je dědeček Jaroslav zbantoval do Ostravy do kaváren, kde občas hrávali jako skvělý dixilend nebo jazzový kvintet za první republiky, zejména dokud byl dědeček svobodný, nebo do doby než se narodil jediný syn můj tatínek- Jaroslav.
Láska k hudbě je pojila a taky sestry uměly hrát na nějaký hudební nástroj.
Zejména Mařka- jak jí říkali- Marii, která se vypracovala na profesorku na konzervatoři na klavír.
Ale taky další děvčata z rodu Božena, Míla a Lojzička uměly alespoň na housle a tak jak se rodina sešla, bylo to krásné hudební pozdvižení, neb se muzicírovalo a zpívalo až radost plesala na srdéčku a sousedi se zastavovali pod okny a chodili v houfech pak do velké sednice na kus řeči a domácí trůnek.
Dědeček Jaroslav dostal vzácný dar od Boha- a to je absolutný sluch, což mu umožnilo komponovat a rozepisovat partitury pro 28 nástrojů přímo z hlavy..neb si dokázal vše v sobě „ přehrát“ a byl neobyčejně talentovaný na přesnost a autentičnost zápisu. Miloval Kmocha. Dvořáka, Schubrta i Lehára a vše zpěvné a emočně krásně a tuze melodické. Upravoval přepisy pro dechové nástroje a bylo to skvělé a naprosto jedinečné pro poslech. Sklízel úspěchy nejenom jako kapelník policejní hudby, ale byl žádaný také v lázních po celé republice, i v Luhačovicích nebo Bardějově či Piěšťanoch na Slovensku, kde pravidelně jezdíval každý rok pak na štace. V důchodu pak vedl jako kapelník mládežnickou hudbu Dopravního podniku města Ostrava a taky nějaký čas v Bytostavu a vyučoval mladé lidi lásce k hudbě, zůčastňoval se soutěží s nimi a koncertoval i v Praze na prvomájových veselicích, které v té době byli populární a lidi se po průvodu na nich poté dobře bavili. Zejména starší generace, která ráda zpívala u Kmochových evergreenů a vzpomínala na mládí a staré zlaté dobré časy...

 

Dědeček Jaroslav

Dědeček byl za 1 republiky u jízdní policie, byl důstojník, na fotce má parádní uniformu s prýmkami, šavli a měl i svého služebního koně a sluhu( regruta), který mu byl přidělen a se o něj i koně staral. V té době ještě měla policie svůj jízdní pluk a také své stáje pro koně.
Bydleli s babičkou ve starých Vítkovicích ve vile nějakého žida Krause, na 1. poschodí( on na přízemí) celá léta.
Jak zavírali za protektorátu Němci Židy, tak přišli i pro pana domácího. V předvečer transportu jim stihl donést ještě tři obrazy a nějaké listiny a cennosti- kde je dal k nim do úschovy. Kdyby se nevrátil- že zůstanou jim, kdyby jo, tak si po válce pro ně přijde.
Nikdy se nevrátil, i jeho sestra s celou rodinou z vedlejší vilky byla odvlečena do lágru, kde všichni zahynuli.
Po válce babička nějakou dobu pracovala v sanatoriu u Jablunkova (plicní) coby účetní, kde náhodou narazila na příbuznou oné těžce zkoušené rodiny, která se léčila z lágru (TBC). Alespoň někomu mohly tyto zachráněné věci a nerozkradené Němci a kolaboranty ulehčit po válce život.
Proč to píši.
Za korunu pradědeček Rudolf říkal že se za první republiky koupilo 10 rohlíků, nebo celý chleba.
Za 30 korun byly k pořízení lepší kožené dámské botky.
Činže stála 60 korun na měsíc- běžná.
Běžný plat šičky, nebo ženy v prádelně byl 120 korun. Když měl někdo 300 korun- jako někteří havíři, to už byl pěkný peníz. A když měl dědeček kdysi 600 korun coby důstojník policajt- to byly už královské peníze- a střední třída!
Protektorátní peníze byly za chvíli kusy bezcenného papíru, za které si člověk skoro nemohl nic koupit k jídlu. Ty nikdo nechtěl- zejména ke konci války.
Pradědeček byl pekař, takže ví co stál rohlík a za co prodával chleba.
Naproti řezník prodal matce od dětí maso ne za peníze, ale za pravou liščí šálu, nebo kus slaniny za nové vysoké zimní boty z pravé jelenice..atd. Tak se za války vesměs platilo ... a žilo.
Ty protektorátní peníze neměly valnou cenu a platilo se jimi za ,nájem atd.. to ano, ale ne všude je braly- živnostníci. Taková byla doma. Ke konci války si s nimi mohly zatopit tak leda v kamnech, neb devalvace byla obrovská.
 
Dědeček za protektorátu musel jako státní zaměstnanec u policie předložit potvrzení až do 5 kolena zpětně, že se v naší rodině nevyskytovali žádní Židé, neboť by byl musel okamžitě skončit službu.
Podle vyprávění dědečka i babičky, hned jak Němci obsadili ČSR vyšel do platnosti nový policejný zákon a to o " čistotě rasy" ve státní službě- vojenské i policejní.
Museli všichni shánět doklady zpětně, čili na fary, obecný úřad - kroniky úmrtí...kde to šlo, prostě se to MUSELO najít. A prokázat. Protože u dědečka v přímé linii šlo s 200 let starý statek rodičů- sedláků, kde jeho rodina hospodařila celou dobu- u Frenštátu pod R. tak tam nebyl problém. Problém byl u babičky Otylky- čili jeho manželky...neb ta měla matku Polku a otce Rakušáka.
Čili se musely dohledat rodové doklady z Polska i z Rakous. Naštěstí prababička tyhle doklady vlastnila hluboce několik staletí dozadu( coby polská šlechtična), pradědeček Rudolf ale musel jet do Štýrského Hradce, kde jeho otec byl místním mlynářem a tak z matrik a farních zápisů- křtu..svateb atd... dohledat potřebné doklady. Doteď je vlastním u sebe... všechny po smrti tatínka v roce 2003.
Všem byla vystaven tzv. Protektorátní knížka( Pracovní)...místo známé občanky...a s tím se museli - hlásit, předkládat ji na požádání atd...
Takže tyto doklady byly doloženy a on mohl zůstat u policie. Za té doby ovšem sloužili na služebně vždy jeden Čech policajt a jeden Němec- policajt. Nevím, jestli byli obsazovány k Německu se hlásícímu a mluvícímu obyvatelstvu, nebo z Prajzke, či samotnými Němci tady nově přišlými, ale byl to příkaz.



 Nejhorší byly situace, jak lidské hyeny chodily udávat své sousedy , že kolaborují proti Německu a to jenom proto aby se zmocnili jejich majetku, nebo si s nimi vyřídili osobní účty.
Jako důvod bylo třeba že chovají zakázanou drůběž doma, králíky, nebo neodvádějí zásoby navíc- potraviny, mají doma prase, sádlo, poslouchají zakázané zahraniční stanice, vysmívají se vůdci atd...
Těch udání bylo hrozně moc. Je to smutné ale skutečně tomu tak bylo. Řešili se s pečlivou německou důkladností i jakékoliv anonymní, které byli hozené do schránky na dveřích služebny, k tomu speciálně určené.
Pokud se stalo, že takovou schránku otevřel český policajt, měl možnost tyto udání zničit a ochránit tak život mnoha nevinných lidí. Jiná bylo, když se k těmto dáním dostal německý policajt, který je vše zaprotokoloval a začalo vyslýchání a teror.
Musím říct, že mezi českými policajty platil nepsaný zákon, že všichni s tichým souhlasem věděli, že ty udání můžou zlikvidovat a persekuce zastavit, což vesměs mlčky činili . Ve většině případů to tak bylo. V mnoha případech to prošlo, ale stalo se i to, že se jim na to přišlo a pak byli postaveni ke zdi a jejich rodina zastřelena také nebo odvlečena do lágru.
I mému dědečkovi se stalo jednou, že po zlikvidování takového udání tam přišel na služebnu člověk, který se doslova ptal ho, co se stalo s tím " nahlášení" té události, kterou tam osobně do schránky vhodil.
Dědečkovi dalo hodně práce aby se ho zbavil a nějak situaci zachránil. Měl štěstí, že tam nebyl německý kolega a byl tam sám.
Z toho ovšem se zhroutil, neb nevěděl jak to vše dopadne přesto dál, a měl před očima pouze obraz hrůzy, jak Němci přijdou pro babičku, syna i prarodiče- a postaví je ke zdi.
Dostal silný nervový a srdeční záchvat, výsledek byl start těžkého diabetesu.
Byl dlouho poté v nemocnici. Ale naštěstí se mu podařilo dát ještě včas zprávu kolegům českým policajtům, kteří onoho udavače sami " zajistili" aby nemohl dál " mluvit".
I tohle byl- odboj. Nejenom komunistů a jim sympatizujících k symbolu srpu a kladiva. Ale zejména neskutečné hrdinství obyčejných, bezejmenných obyvatel naši Ostravy.
Dědeček do své smrti byl přesvědčený Masarykovec, člen sociálně demokratické strany za 1. Republiky. Masarykovy Zásady demokracie- byly druhou biblí na jeho nočním stolku vedle Bible a zpěvníku českobratrského a velké fotografie Tatíčka Masaryka sedícího na bílém koni,... jak mu s láskou až do své smrti- říkával...
 
 

Tatínek Jaroslav * a život za protektorátu v Ostravě

Češi nikdy nevěděli s čím direktivně vylezou zase Němci v Protektorátě- co se zase spustí za persekuce...tak policejní rada nařídil( spadal pod velení wermachtu- ministerstvo vnitra v té době už nebylo, že?)... že tyto doklady chce i od svých podřízených činných profesně v policejní službě- čili až po řadové policajty, pochůzkáře.
Předešlo se tak tahanicím a dokladování " o pravdě".. neb tohle fér jednání a dokazování nikdy nebylo rovnoprávné na úrovni " dvou hlav"- neb z pozice Čecha- byť policejního rady, byl vždy ten " v nevýhodě" před oficírem, na stejné služební lajně ovšem ale árijcem Němcem okupantem. Tak měl vždy raději více lejster v záloze, než by mu při šílené pedantnosti Němců nedej bože jakési chybělo...a byl by z toho typický " čechišen bordel"....jak s oblibou říkával německý kolega na
služebně mému dědečkovi...
Jo v té době nikdo nevěděl co bude zítra, za týden nebo za měsíc. Stalingrad byl ještě daleko a Němci bombardovali už Londýn.

Tatínek vyprávěl, že když nechtěl dědeček, aby jej coby hocha vzali do Německa na nucené práce- což mládež už od 16 ti let byla ke konci války verbována z protektorátu, vymyslel strategický plán, aby jediného syna odjezdu do tehdy už hodně bombardovaného Německa ke konci války -ušetřil.
Tatínek byl říjnový ročník 1928 a v 1944 mu hrozilo, že bude muset na práce do Německa.
V té době studoval strojní průmu v Ostravě- v Zábřehu...( ta velká žlutá budova co je po pravé straně za křižovatkou jak se odjíždí od ředitelství Vítkovic- - než lokálka 2- vyjede na kopec k Výškovicím...tam dodnes stojí- ale co v ní je teď to už nevím....
a tak sbalil synka a odvezl jej k bratranci do Prostějova, který byl biskupem a zároveň měl patronát- se svého úřadu nad Chlapeckým katolickým lyceem. Tatínek byl rovněž hudebně nadaný- tak jak všechny děti z linie z dědečkovy strany( dědeček za mlada ve třicátých letech měl svůj dixilend a dechové jazový kvintent- který provozoval se sourozenci...ale o to příště)...a tak i otec uměl hrát na violu, housle a klavír a tak přestoupil do onoho katolického lycea, kde se taky muzicírovalo a byl tam vyhlášený chlapecký pěvecký sbor.
Tam mu bylo vystaveno úředně potvrzení, že je slabý na plíce a že je nucen nad ním neustálý zdravotní dohled, čímž bylo myšleno že byl na internátě kde se o něj starali řádové sestry a bratří...
Že Ostrava, Vítkovické hutě, že byly na jeho plíce nezdravé a vzduch ho mohl tady dle onoho zdravotního svědectví zabít. I když byl otec zdravý jako řípa.
Do konce války tam přečkal. Úspěšně.
Protože synek za protektorátu hodně rostl a byl hubený a nebylo dost masa, bylo všechno už na příděl a přednost měla v zásobování armáda a Němci a tak i nebylo dost kvalitního jídla, místo másla margarín a samé lojové náhražky, tak babička aby otec nebyl chudokrevný sháněla pro něj velmi výživné koňské maso a taky koňský salám , který kupovala za těžký peníz u rasa.
Na něm otce udržovala ve zdraví aby prospíval a rostl.
Mezitím šel život dál v protektorátu až došlo na dva velké nálety poslední srpnový týden v roce 1944 na Ostravu Američany a Angličany.
Ono to byl vlastně společný nálet spojenců , jenom Rusů se to tehdy moc netýkalo...proč to doteď nevím...
I když nějaké dvě silně poškozené Raty prý dopadly pak při přeletu Těšína na polském území...ale jestli to bylo z těchto letek...to se zjisti domorodcům nepodařilo...pouze se o tom mezi lidma povídalo.
Dědeček říkal že britské Velingtony( bombardéry) - jak nalítávali v rojích nízko nad Ostravu, aby je nenasvítily přímo světlomety křižujících oblohu, dělali svými silnými motory strašlivý kravál, horší než ty sirény co po celé Ostravě houkaly nálet. U prvního náletu to odneslo centrum,...a tehdy tuším ani nebyly zasaženy ocelárny a hutě..nějak si to ti Amíci špatně spočítali.
U druhého hned nato, to odnesl i Zábřeh a Vítkovice, kde na vilovou čtvrt kde dědeček s babičkou bydleli dopadly taky bomby.
Bylo to v noci( spíš k ránu)...a babička vyprávěla, že dědeček byl právě ve službě a ona najednou slyšela strašnou ránu až se s ní všechno půl metru zvedlo. Na barák dopadla bomba a doslova je uřezala vejpůl. Od shora dolů. Zůstalo stát půl baráku a nahoře vyděšena babička držíc se zdi dál stála v noční košili, neb viděla, že tam zbyla jenom postel a taburetka, skříně a druhá půlka ložnice zmizela.
Museli ji sundávat žebříkem, protože i schody byly pryč.
Nic moc ani nehořelo jenom doutnalo, bylo všude plno prachu a smrad ze síry, plynu a hašeného vápna a stříkala na zahradu voda z urvaného potrubí.
Otec pak vyprávěl, že dědeček prohledal pak trosky a našel velikou střepinu asi 20 cm - úlomek slitiny bronzu- hlavice z bomby- krásně vysoustružené a krásné lesklé. Tu si nechal pak na památku a dal zasadit do mramoru a používal pak až do své smrti jako těžítko na stole. Mám ji od smrti tatínka dosud....
Dědečka a babičku pak vzali k sobě prarodiče a tam bydlili až do konce války.

 

Dědeček Jaroslav * a život za  protektorátu
Dědeček byl ve 47 roce převelen na policejní posádku do Olomouci, kde dostal služební byt. Tatínek v té době dokončoval studium přerušené strojařiny a pak se upsal armádě. Sloužil v Prostějovské posádce, a tam se seznámil s mou maminkou, která lítala jako instruktorka na větroních. No love story jako trám. Výsledkem byla má maličkost v roce 52 a se pamatuji, jak rodičové říkali, že to byla jedna z posledních povolených církevních svateb v kostele, bez nutného civilního obřadu na Národním výboru, než to armáda  svým lidem zatrhla.
Měli jsem do Smetanových sadů blizoučko, neb byly za rohem a deděček  jako kapelník policejní služby hrával každou neděli promenádě na promenádě v těchto sadech se svou hudbou klasiku s děl France Lehára, Dvořáka a v té době velmi oblíbené Kmocha. Byla tam krásný vyřezávaný letohrádek- taková besídka, kde se vždycky nasoukala celá kapela, dědeček s taktovkou stál na schůdku vepředu a já coby 3-4 zlobivec visela na zábradlí oné besídky vepředu a žárlivě odháněla cizí děcka, s pokřikem: Běžte pryč- to je můj dědeček!...
Než mi to pohoršeni mí rodičové  definitivně zatrhli.
Já si to samozřejmě nepamatuji, ale tohle xkrát kolovalo jako vtípek kolem nedělního stolu při obědě, když jsem měla už moc řečí....A já stáhla bradu, zabodla nos do země a uraženě zmlkla- k ještě většímu pobavení dospělých- než je důrazně babička Otylka okřikla.. slovy: no no no, vy máte méně rozumu ne? to nebohé dítě, a Járo nic mi nevykládej, já vím že vám mužským do dělá jenom dobře! Čímž výhružně loupla po všech Jaroslavech u stolu očima a zabodla naběračku do polévky. A byl klid.
U toho bílého altánku jak dědeček hraje s hudbou ve Smetanových sadech a visím na tom zábradlí jsem tatínkem zdokumentována...jo jo, to je už doba...
V Olomouci byl v té době i součástí areálu Smetanových sadů velký skleněný pavilon, kde byly vzácné tropické stromy, keře a liány a květiny i jezírko a na něm lekníny.... a tam mně tatínek drží za ručku a ukazuje zrovna nějaký vzácný kus rostliny v pozadí a říká mi co to je.
Když přeložili poté tatínka vyučovat na vojenské letecké učiliště do Košic, tak jsem se z krásné Olomouci stěhovali na dlouhá léta pryč.
Dědeček byl rovněž v té době přeložen opět z Olomouci pryč a to jako vrchní komisař na služebnu do Českého Těšína- v té době už byl Těšín rozdělen na Polský a Český a krásné historické jádro starých středověkých a secesních domů zůstalo na druhém břehu Wisly v Polsku. U nás pouze náměstí s radnicí a nádraží.
Bydlela jsem po smrti maminky od 4 let u dědečka a babičky v Českém Těšíně, než se tatínek znovu oženil v Košicích a já za dva roky definitivně strávila v tomto starobylém krásném královském městě uherských královen 12 let svého života. Krásných let...na které s láskou vzpomínám.
K tomu Těšínu. Kdo jej zná tak ví, že hned za vlakovým nádražím je nové autobusové nádraží.
Kdysi ale tomu tak nebylo. Dědeček s babičkou bydlili na té ulici co jak vyjedete z pod viaduktu a jedete jakoby k tomu aut.nádr. tak vpravo bylo pár činžovních domů s obchody v přízemí. My jsem bydleli úplně na konci v posledním baráku, na vrchu v 2 posch. , pak byl plot, za plotem krásný dvorek s králíky a kočkami- a dům stál přesně naproti tomu volnému placu. Párkrát do roka se tam sjížděli komedianti- jak říkala babička Otylka- a rozložili své šiatry- kde bylo cirkusové šapitó...a měly tam po okny přímo maringotky., Já jsem byla z toho naprosto unešená, z těch klecí, zvířat, z těch houpaček a kolotočů nemohla jsem se na to z okna vykoukat...a pořád jsem tahala pradědečka Rudolfa za svetr, že aby šel se mnou dolů za těmi komedianty.
On si vzal vždy mou malou židličku- hokerlík- vzal fajfku- a Tarase Bulbu tabáček, kšiltovku na hlavu, vykroutil svůj knír mohutný a šel tedy před barák si sednou zakouřit, abych se vynadívala. Jednou mně nemohli dlouho najít, byl večer babička vzburcovala celou policejní stanici a dědeček lítal s mančaftem a hledali mně po Těšíně. Nikde nic. Jakoby se po mně zem slehla. Až jim najednou bylo divné, že je pozdě večer a před jednou maringotkou je tlupa těch komediantů a moc se smějí a je tam tuze veselo. Tak tam za?li a co viděli bylo na infart. Já stála uprostřed maringotky na stolku navlečena do cirkusových šatek , nalíčená kolem plno lidí- taky dvě tři panimámy od těch komediantů a recitovala jsem jim ohnivě jednu básničku ze školky za druhou a procítěně u toho šermovala rukami. Babičky Otylky by se krve nedořezal, popadla mě do náruče a hnala se se mnou ke dveřím z maringotky ven. Ale ouha byl problém. Kolem ní ji obstavili ti komedianti a tahali za rukáv ji i dědečka... že ať jim ten zázrak nechají že mně budou dobře opatrovat ,živit i starat se o mně. A dušovali se u toho a byli v prsa. Když už byli tuze neodbytní tak nepříčetně rozzuřený dědeček ( jakého jsem jej ještě neviděla do té doby) zařval  rozejděte se a vytáhl služební zbraň a vystřelil z ní do vzduchu. Všichni se rozprchli a mně dotáhl domů. Tam mně strčili do vany tak jak sem byla babička mně musela vygruntovat od hlavy k patě, včetně namazání vlasů petrolejem proti vším, na což přísně dohlížel dědeček  stepující sem tam před koupelnou do té doby, než jsem byla dle něj dostatečně vydezinfikována. Nařezáno jsem sice nedostala, to babička Otylka jak se hnal dědeček pro pásek od kalhot zatrhla předem tím, že se před něj postavila a řekla obvyklé...no no no Járo, alespoň TY by si mohl mít v této rodině rozum !...po kom to nebohé dítě asi je?...čímž šokovaného dědečka nechal stát s pusou otevřenou a důstojně mně odkráčela uložit doprostřed obrovské manželské postele, kde na mně navršila pro jistotu dvě peřiny. Odnesl to nakonec nebohý pradědeček Rudolf, který dostal zaracha na týden z baráku sedět na hokerlíku před dveřmi a musel potupně sedět na dvorku mezi králíky a kočkami a bylo mu odepřeno dívat se ven na ten  Boží svět....Babička aby to vylepšila, tak tajně podstrčila pradědečkovi pár pravých Havana doutníčků...aby si to tak nebral...a pradědeček Rudolf to přijal se slzou v oku s tím, ?e ví ?e dobře vychoval jedinou dceru. Tajně proto, proto?e kdykoliv pradědeček Rudolf si šel zakouřit tak to dědeček Jaroslav přísný nekuřák- komentoval slovy,...Tato, Tato, taky byste s tím svinstvem už mohl skončit...!... a pradědeček pak v němčině promluvil: ja ja...a kdo by ti tady strašil ty moly ...- ale byl to už takový zažitý folklór jako když se řekne při vstávání..Dobré ráno.... všichni to brali s láskou a pochopením k tomu druhému, že to k němu- prostě patří...Babička i dědeček svým rodičům do smrti vykali. Tatínek - jim už ne. I to bylo...tou krásnou dobou....




PRADĚDEČEK Rudolf * a já

U nás byl zvyk, že jak všetci seděli u stolu tak babička Otylka zabořila naběračku do velké polévkové mísy, která stála uprostřed stola a kouřilo se z ní samou libou vůni...brala tak talíř každému a nalívala tak naběračkou do něj - obřadně polívku. Babička Otylka vždy říkávala, že:.... polévka je grunt a maso- špunt...
*
K tomu domu, v Těšíně u nádraží ve kterém dědeček s babičkou bydlili mám vzpomínku, že dole byl obchod s lahůdkami, vedle chléb pečivo a mlékárna, pak papírnictví na rohu.
No a jak mě vodil každé ráno pradědeček Rudolf do školky, táhla jsem ho vždy za rukáv jak jsme vylezli z baráku a šli kolem lahůdek, aby mi koupil chlebíček nebo ruské vajíčko, neb jsem byla tuze mlsná a už tehdy mi tyhle lahůdky strašně v té době chutnaly.
Zůstalo mi to dosud....
Pradědeček byl strašlivý dobrák a tak když jsem se moc vzpouzela tak se nechal dovléct k pultu, vytáhl kožený pytlík z černé jelenice se sametovou šňůrkou, kde měl " svůj žold"...jak humorně říkával dědeček-. čili peníze z důchodu co mu nechávala babička jako kapesné na tabáček a kostel a vždy mi něco koupil. Pak se divili babička s dědečkem, že nemůže se " žoldem" vyjít, neb mě nikdy neprozradil...a tak moudrá babička na to časem přišla, neb věděla neomylně že za tím něco je, neboť byl velmi skromné nátury a šetrný a tak mlčky mu vždy pak na " ty nutné " výdaje přilepšila aniž by dědeček Jaroslav něco věděl, neb ten by to okamžitě zatrhl...
Fascinující bylo, jak pradědeček si upravoval jednou týdne v sobotu ráno svůj mohutný knír pod nosem který nosil, a do koupelny mu v tu dobu nikdo nesměl... a vždy jej pečlivě sestříhával a točil do vrchu...což byl skutečný obřad na který jsem se vždy dívala mlčky s pusou otevřenou... Bradu měl a tváře čistě vyholeny břitvou a hlavu bez vlasů jako lesklé koleno, pomněnkově krásné oči a uši které odstávali od hlavy. Byl malý vzrůstem ale vždy chodil s rovně vypjatým hrudníkem, svižně a důstojně. Na hlavě nosil oblíbenou pekařskou kšiltovku, aby mu na ni netáhlo a široké kaťata na šlech, které měly na konci kožené dvou smyčky s dírky na knoflíky , čímž se ty katě pak upínaly. V kapsách kaťat měl úžasné poklady, mimo šnuptychl, tabáček v krásné krabičce a různé knoflíky a kapesní nožíky a ořezávátka...které jsem tuze obdivovala a ráda jsem žadonila aby mi je na chvíli půjčil ...
Ještě legračnější bylo, když pradědeček jedl nudlovou polívku nebo zelí a jak mu šmakovalo tak mu ty nudle na tom mohutném kníru občas zůstaly jak s ním pomlaskával a kroutil a tak jsem jej poté po obědě obřadně " obírala" a pradědeček si to tuze užíval a tak mně houpal na klíně a spokojeně mručel když jsem mu i ten knír pročesávala a tahala jej za něj.
Vodíval mě každé ráno do školky a někdy i pro mně pak odpoledne, když to babička Otylka občas ze sanatoria z Jablůnkova nestíhala( kde byla účetní)...neb zase ona mně jak vystoupila z vlaku -vyzvedávala a vodila domů. To pak jsme šli s pradědečkem kolem Olzy a ten mně držel za ručku abych se mu nevysmekla neb jsem byla rtuťovité dítko a ukazoval mi a povídal o mnoha stromech kolem a ptácích, neb byl z hor od Štýrského Hradce v Rakousích a přírodu tuze miloval a moc o ní věděl. Samozřejmě v němčině, neb česky nemluvil až do smrti i když jí rozuměl. Jeho nejoblíbenější knížkou krom Bible ve švabachu a zpěvníku s obrázky svatých - byli tři velké knížky cestovatelů Zigmuda a Hanzelky s bohatstvím překrásných barevných obrázků na křídovém papíře z Afriky, Indie a Ameriky, kde si listoval a dokázal celé hodiny nad nimi o čemsi si povídat....Ty knížky dostal postupně k Vánocům od dědečka i babičky neb si toho všimli jak u vytržení stojí před knihkupectvím a celé hodiny zírá na ty publikace, aniž by kdy špitnul, že by je chtěl neb se mu tuze líbí...
 

***
 




ŠKOLIČKA  v Českém Těšíně * a stěhování do Poruby

Do školky jsem chodila k Olze , byla na pravé straně jak se k ní šlo k tomu druhému mostu co byl pro pěší.( Starý most).
Pamatuji si, jak to byla hezká, poschoďová vilka s věžičkou, v té době se mi zdála hrozně veliká, jako všechno v 5ti letech.
Chodila jsem do ní coby pěti a šestileté dítko, neb mi vycházejí špatně roky a jsem říjnová, tak mě nevzali do 1 třídy v září ještě, byla totiž jsem silný pováleční ročník a bylo strašně moc prvňáčku všude kolem. I já jsem chodila pak do 1. E. už v Košicích jak se tatínek po druhé oženil s maminkou Alžbětou pak na střídačku na týden ranní a týden odpolední, aby jsme se vystřídali spravedlivě všichni, neb nás bylo po válce narozených tolik dítek.
Pamatuji si v té školce na takové dlouhé lakované lavičky u zdi a žebřiny vedle a žíněnky, kde jsem cvičili ještě jako za Sokola a pak dováděli v herně a taky něco na styl koz na přeskakování,ale hodně nižší...a hlavně takové krásné dřevěné kostky barevně natřené lakované , z kterých se daly postavit domečky- pro děti. A taky podchody a prolézačky a my jsem coby dítka na nich řádili, stavěli si obýváky , kluci bunkry a tak to byly vskutku krásné a nezapomenutelné chvíle, neb jsem se tam vždy dosyta všichni vyřádili. Ta dřevěné kostky byly duté a velké asi půl metru na půl metru a zhotovené z lehoučkého dřeva a krásně barevné. Když jsem v 1991 byla po letech náhodou v Těšíně a měla jsem čas-šla jsem po nábřeží Olzy, vzpomínala a tak jsem se odvážila zaklepat znovu na dveře té vily- kde byla ještě školka i v té době a chtěla se podívat znovu dovnitř. Měla jsem štěstí. Našla jsem tam pani správcovou a ta byla tak laskavá a vzala mě do kabinetu, kde měli uloženy všechny fota a alby ze všech ročníků co tam děti chodili a tak i mě našla podle jména a ročníku. Dívala jsem se na to a byl to takový zvláštní hřejivý pocit i po 35 letech, když se díváte do tváře znovu těch dětí, se kterými jsem se celou tu dobu hrávala a dobře je znala a vybavovali se mi hned i další vzpomínky na tu dobu...dávno v paměti zasunuté...jakoby se otevřel Vesmír...- byť už jenom na fotografiích. Co bylo ale úžasné a co mě teda zcela dostalo bylo to, že jak mě paní správcová provázela po celé školce a došly jsem do herny tak jsem okamžitě poznala tu velkou místnost – stále původní hernu- kde byly- JEŠTĚ pořád stále ty krásné barevné kostky naskládané v řadách do výše metru u zdi přes málem čtvrt místnosti a taky ty dlouhé krásné dřevěné lavice kolem zdi, staré lakované žebřiny na lezení a hraní si...jakoby se tam zastavil čas...
Doma mám z té doby fotku, jak byl ve školce maškarní ples, já sem tam za princeznu- měla jsem památní dlouhou svatební noční košili od babičky s bohatými krajkami v živůtku, v pase notně ovšem vykasanou a ovázanou šňůrou z parádních závěsů se střapci které babička u té příležitosti aby mě vyšperkovala sundala v obýváku, na hlavě kudrnatou paruku od nějaké velké panny( nějak ovšem celou nakřivo na té fotečce)..a v ruce třímám meč.. vedle mě stojí kluk, jakože rytíř s pláštěm (na ramenou bílá plachta z postele) sepjatá ovšem pod krajkovým límečkem nedělní košilky sváteční broží od jeho maminky a v ruce měl palcát( coby žezlo). Tváří se na té fotce velmi statečně. Moc by mě zajímalo kdo to byl...jak dnes ten hoch vypadá a kde jej odvál osud a čas...pokud vím tak babička říkala, že to byl kluk ze sousedství od nás - a jmenoval se Leonek nebo Leošek.
Když šel dědeček Jaroslav po prvním infarktu a kvůli nemocnému srdíčku o dva roky dřív do penze, musel uvolnit služební byt v Těšíně a tak dostal státní na tehdy stavějícím se Novém Městě - Porubě- na třetím obvodě- na Nezvalovém náměstí. Byl to dvoupokojový kvartýr v 1 poschodí v čerstvé novostavbě- Mám z té doby fotečku, jak se dívá babička s dědečkem z okna se mnou a dům je ještě neomítnutý, čerstvě po nastěhování prvních nájemníků...
Stará Poruba byla dostavěna v té době už z větší části komplet od rondlu navrch - dál pak stály Věžičky s Obloukem vzadu jak byly první dvouletky. Od rondlu byla sice dál dostavena hl. třída i dole( k budoucímu 5 obv. Kde v té době byla zelená širá pláň až po starý Svinov s domky a nádražím) ale dostavoval se pouze v té době 3 a 4 na levé straně jak stála pošta. Teď je na proti Zimní stadion ale v té době tam bylo širé prostranství s výhledem na Novou školu a na lokálky až k Vozovně a řadu domů na Opavské.
Poruba byla jedno velké staveniště, i ty vzrostné a krásné stromy co ji lemují teď všude i na hl. třídě. byly v té době čerstvě zahradníky zasazeny malé stromky a tak bylo krásně vidět tu velikost celé nádherné Porubské architektury.
Když jsem se z Těšína stěhovali v létě v 1958, babičce bylo líto nechat naši starou kočku na těšínském bytě a tak si pamatuji jak jsme jeli vlakem z Těšína na Svinov a kočku prskající smýčili v síťovce na nákupy- jako vzteklého tygra chyceného do sítě... , aby neutekla a zároveň se neudusila ( neb z kabely pořád vyskakovala, kde jsme se jí snažili narvat) a tak se babičce Otylce nakonec kočku podařilo rovněž přestěhovat a úspěšně jsme ji společnými silami dovlekli do nového bydliště. Tam se kočka motala asi tři dny po kvartýře, babička ji hlídala jako oko v hlavě ale stejně ji neuhlídala, neb se někam zaběhla a pak jsme ji už nenašli. Až po delší době mi vyprávěla babička, že když se stavila opět u našich sousedů na těšínském bytě na návštěvě, tak s úžasem zjistila že to co se jí otírá o nohy je naše stará kočka. Ona prostě zdrhla a vrátila se do svého původního domova. Sousedka ji poznala a protože nebyly tak běžné telefony aby dala babičce hned zprávu, tak se jí nakonec ujala a tak na dvorku kočka opět lítala a pozorovala mlsně v klecích králíky....nevědíc celou dobu, jak by se jim dostala na hrb...zbytečně,... byly dobře zavřené.